To nejcennější, co máme, je náš vlastní život. Nemít svého vlastního života, neměli bychom ani nic dalšího; ani přátele, ani rodinu, ani lásku, ani radosti či smutky, ani peníze, ani moc, ani postavení… zkrátka to, oč usilujeme a co chceme v životě dokázat, ať je to cokoli. Je to banální tvrzení, ale často žijeme, jako by tomu tak nebylo. Jako bychom byli nesmrtelní, jako kdyby bylo možné začít ještě jednou, když by se něco zásadního nepovedlo hned napoprvé.
Život může být dlouhý i krátký. Svou délkou a svým naplněním, přičemž toto měřítko si pro sebe nastavujeme každý sám. Život je velice křehký, ve vteřině může být konec. Nikdo nevíme, kdy „to“ přijde a často si nepřipouštíme, že zrovna nás by se mohl týkat dříve než „za dlouho“. Když sedáme do auta, vycházíme na ulici, zapalujeme si cigaretu, hádáme se s partnerem, usínáme… nemyslíme si, že zrovna teď by „to“ mohlo přijít. Smrt bývá bolestivá. Když náhodou ne pro nás, pak pro naše blízké téměř vždy.
A právě pro to všechno žasnu, jak naše společnost zachází se životem, jak my všichni, každý z nás, přistupujeme na některá pravidla. Zabít (či zavraždit, jakého nebožtíka by ten rozdíl zajímal) je tak neskutečně snadné. Zabít se dá pro deset korun v pokladně, která nebyla tak plná, jak se čekalo. Zabít se dá pro sexuální potěšení, když je ženská na ulici sama a na někoho to zrovna přijde. Zabít se dá jen tak z plezíru, aby si někdo vyzkoušel, že to opravdu jde a jaké to je…
Stačí si pak odbýt nějakých deset, patnáct, možná směšných dvacet let ve vězení a život pokračuje dál. Samozřejmě, život vrahův. Čím dál tím méně se mi daří podobné tresty vnímat jinak, než jako zvrácenou rovnici jeden život člověka rovná se patnáct let vraha. Asi jsem divný, přemýšlím na věcmi, nad kterými se normálně nepřemýšlí, ale mě se tohle nelíbí. Proč je možné někoho zabít, brutálně „vstoupit“ do jeho života i životů jeho blízkých, vzít mu to nejcennější, co má, a sám u toho ani nemít strach, že by mi samotnému hrozilo něco podobného? Co je to za trest, když jen z malé části dosahuje činu, který vrah sám provede? Jak má společnost věřit člověku, který zabil jednou, že už to podruhé neudělá?
Asi jsem příliš sebestředný, ale pokud by mě někdo zavraždil, nechtěl bych, aby se za pár let dostal na svobodu. Aby mohl chodit po zemi, aby mohl být milován ženami a milovat se s nimi, aby si mohl užívat pěkné dny, aby se mohl radovat ze svých přátel a oni z něho. Protože, to všechno bych já kvůli němu nemohl.