Znáte takový ten stav, kdy se vám něco zdá nad slunce jasné a logické, ale někteří se chovají přesně proti této logice? Vy jen stojíte, koukáte (na Moravě hledíte) a nechápete, jak je to možné? Přesně to teď zažívám já. Nechápu schvalování tzv. Lisabonské smlouvy, vlastně to, proč by ještě mělo pokračovat. Vím, že je to prostinké a na blog Respektu asi hloupoučké, ale jak může pokračovat schvalování něčeho, co musí přijmout všichni, ale jeden už to nepřijal? Co změní skutečnost, kdy všichni ostatní smlouvu schválí, když ji jeden odmítl? Logika (a zde dokonce formulace samotné smlouvy – v článku 6 závěrečných ustanovení) říká, že ani tak smlouva platit nebude. Tak k čemu to?
Samozřejmě lze domyslet několik scénářů:
Napravené Irsko, varianta kolečko. Smlouva se po celé širé Evropě schválí, nakonec se nechá Irsko hlasovat znovu a napodruhé se jistě umoudří. Když ne, bude se referendum tak dlouho opakovat, dokud se nedosáhne kýženého výsledku. Samozřejmě zde nadsazuji, ale zcele záměrně – proč by se, byť jen jedinkrát, mělo opakovat referendum? Irové zkrátka řekli svůj názor a evropští politici by neměli hodnotit, jestli je dobrý nebo špatný, jestli jsou z něj zklamaní nebo ne. Měli by ho vzít na vědomí a zařídit se podle něj. Nejlépe tak, jak někteří deklarovali, tedy že se celý proces schvalování zastaví.
Napravené Irsko, varianta parlament to zachrání. Opět se smlouva nechá schválit po celé Evropě a nakonec se předloží irskému parlamentu, který ji schválí. Irové si možná budou připadat trochu podvedení, ale což, smlouva bude schválena a ono se časem zapomene. Upřímně, příliš se mi nelíbí už to, že tzv. Evropskou ústavu lidé dvakrát odmítli v referendu, proto se nyní raději schvaluje v parlamentech. Chápu, že se evropští politici pokusili ústavu přepracovat a znovu předložit, to je normální, legitimní postup. Ale nelíbí se mi, že si ve stejném rozhodování mění pravidla hry tak, aby měli větší šanci uspět. Ostatně ústavu a smlouvu už odmítly tři státy v referendu. To by měl být pro politiky vážný důvod k zamyšlení, jestli třebas obyčejný, sprostý lid, kurva, nechce něco jiného, než chtějí oni. Pokud by si i pak mysleli, že pravdu mají oni, ne lid – v historii už se to párkrát stalo – pak by ale měli alespoň spustit pořádnou vysvětlovací a klidně i přemlouvací kampaň. Teprve poté smlouvu prohnat hlasováními. Přístup "Nelíbí se vám to? Nevadí, my si to schválíme jinak." se mi příčí.
27-1=26. Smlouva se lehce poupraví (jen závěrečná ustanovení) a platit bude pro státy, které ji schválí, čímž se "troublemaker" Irsko ocitne tam, kde již geograficky je – na okraji Evropy. Na tom by byly zvláštní tři věci. Jednak, že se takový princip nezvolil u Francie a Nizozemska, tedy že si opravdu státy nejsou v Evropě rovny tak, jak někteří tvrdí. Což bych nutně neviděl jako zápor, alespoň bychom si konečně přiznali, na čem jsme, ostatně mi nepřijde rozumné chtít, aby se ti bohatí, velcí a mocní řídili podle těch malých, chudých a nepříliš mocných. Druhá zvláštnost už by mi vadila – EU funguje na bázi dobrovolnosti. Všechny velké změny by si státy měly odsouhlasit jednomyslně. Pokud ne, neměly by tím být diskvalifikovány. Což by nyní Irsko bylo. Poslední věc, pro mne nejzávažnější, je ta, že zatím nikdo neřekl, co by další schvalování mělo vyřešit, jak se potom bude postupovat. Takže bychom měli vstoupit do černé jeskyně – a až v ní budeme, dozvíme se, co jsme tím vstupem získali (nebo ztratili).
Paříž nebo Praha. Schvalování se dojede a ať už budou ostatní země proti nebo pro smlouvu, irské zamítnutí smlouvu přece jenom nenechá vstoupit v platnost. Dle připomínek některých (Irska?) států se opět domluví "měkčí" znění, podepíše se smlouva v Paříži nebo Praze, podle toho, jak se to stihne, a pojede se další hlasování. S tím bych souhlasil a ještě by tak mohlo dojít na hezký historický paradox – jeden ze základních právních dokumentů Evropské unie by nesl jméno hlavního města tolik euroskeptického státu. Navíc města, ve kterém sídlí snad největši euroskeptik pod dvaceti sedmi hvězdami. Co myslíte, přestěhoval by se trvale do Lán?
Máme zde několik scénářů, teprve čas ukáže, jakým jsem prorokem. Obávám se, že nejblíže skutečnosti jsou první tři, což by mě nijak zvlášť nepotěšilo, a proto by pokračování nemělo pokračovat. Za nejlepší považuji ten nenapsaný, ale dle mně nejlogičtější scénář – začne se hned, bez dalšího schvalování, přemýšlet nad novým zněním a obsahem smlouvy. Tedy, hned ne. Proč to podruhé uspěchat? Až po široké diskuzi, kdy by konečně dostali slovo ti věčně nespokojení "troublemakeři". Kdy by nejezdili na kobereček premiéři zemí, které si dovolily něco odmítnout, ale naopak by vyjeli mezi lidi politici, kteří si dovolují něco navrhovat. A jestli se už budou ptát, nebo přesvědčovat, nechám na nich.