Vím, že riskuji, že budu monotematický, ale dnes ráno, jak jsem přemýšlel, čím svůj blog obohatím napříště, se na mne z netu zase podívala fotka pana Tamáše a dostal jsem nápad – co kdybych začal držet hladovku za to, aby pánové Tamáš a Bednář přestali se svou hladovkou?
Kdybych měl zajištěnu alespoň poloviční pozornost medií jako oni, šel bych do toho. Mohla by to být pěkná recese a příjemně bych se zviditelnil. Přitom rizika nejsou téměř žádná, oba hladovkáři připustili, že až bude nejhůř, tak se najedí; já bych měl dostatečný náskok, takže bych ani v televizi nemusel mluvit o hladině svého bilirubinu. A když ano, pořádně bych tím na pány zatlačil, ať už s tím přestanou, že chci jíst.
Při snídani jsem tento nápad rozvinul do hotového filozofického problému. Kdybych s tou hladovkou opravdu začal, pak by přece oba hladovkáři se svými hladovkami nutně přestat museli – pokud věří hladovce jako nástroji moci, pokud uznávají, že když někoho nepřesvědčí svými argumenty, postačí jim hladovka aby prosadili svou, a pokud dokonce věří, že vláda by kvůli tomu, že oni drží hladovku, měla změnit názor nebo přistoupit na jejich požadavky, pak je přece nad slunce jasné, že oni by zase museli přistoupit na mé požadavky. Prostě proto, že držím hladovku, víc netřeba řešit.
Pokud by na to ovšem nepřistoupili, co by to znamenalo? Že hladovce jako takové nevěří? Nevěří ve svůj úspěch? Pak se jim ale dalo podsouvat, že se opravdu jen snaží zviditelnit, v lepším případě že se snaží ukázat své odhodlání bránit svou věc. Nevím však, co je horší. Nebo by to znamenalo, že věří pouze té své hladovce a té mé ne? Že moje obavy o jejich zdraví jsou nízké, zatímco jejich obava o zdraví a bezpečnost nás všech je správná? To by byl panečku altruismus!
Inu nevím, jak by to dopadlo. Ale těch otázek je tolik, a jistě jsem nevyčerpal všechny, že by mě opravdu zajímalo, jak by si s tím poradili. Nechcete to někdo vyzkoušet?