Příklad z Uher
Jsou čtyřicátá léta třináctého století a uherský král Béla
IV. zažívá nejhorší období své vlády. Jeho zemi zalily hordy tatarských
bojovníků, kteří v boji nemají konkurenci. Jejich koně jsou rychlejší,
vojáci disciplinovaní, silní a krutí, obléhací stroje dokonalé, taktika
bezchybná. A je jich moc. Dobývají město za městem, vraždí a plení, ničí
venkov, neznají soucit, nedodržují rytířské zvyky. Zbídačenou zemí se šíří
pověsti, že Tataři útočí na dracích. Proti silné, početné a rychle se
pohybující tatarské armádě není jak se bránit. Není možnost postavit těžkou
jízdu – než se zformuje, Tataři ji zničí. Není možné sebrat velkou armádu –
země je v rozvratu, komunikace funguje omezeně, mnozí šlechtici jsou
mrtví. Přesto v zemi zůstává jedna rozhodující síla – magnáti. Nejvyšší šlechta,
která má obrovské sebevědomí, velkou moc a nesmírné bohatství. Je jí hodně a
dává naději, že by se Tatarům dokázala účinně bránit. Béla IV., a s ním
celé království, má však smůlu – této šlechtě vyhovuje slabý, akce neschopný
král. Čekají, kam až ho Tataři zaženou, nepomohou mu a těší se, že až Tataři
zmizí, král se nebude moc bránit jejich požadavkům a prosadí si, co jen budou
chtít. A v tomto „vítězí", na konci čtyřicátých let, po téměř devítiletém
pustošení Uher, Tatarům umírá velký chán Ögödej a oni se odebírají zpět do
domoviny bojovat o moc tam. Uhry jsou rozvrácené, Béla se vrhá na obnovu a
magnáti posilují svou moc.
Příklad z České země
Král Přemysl, zvaný Otakar, pátý král Čechů, táhne proti
Rudolfu z Habichtsburgu, novému římskému králi. Píše se rok 1276 a je to již šest let,
kdy hrdý a mocný král Čechů začal poznávat, co je to ústup ze slávy. Kdysi
mocný pán Čech, Moravy, obojích Rakous, Štýrska, Korutan, Kraňska, Pordenone a
Aquileje nyní vládne pouze Čechám, Moravě a malému území kolem Vídně. Nyní se
svou armádou táhne proti Rudolfovi a chystá se ho porazit, ukázat mu, že jeho
podlá a úskočná politika nebude dlouho slavit úspěch, že Přemysl je právoplatný
pán svých zemí a že si je jako železný a zlatý král dokáže uhájit. Chystá se
zasadit Rudolfovi v největší bitvě za dlouhá léta ránu, která ho vrátí,
odkud přišel – kamsi na chudý hrad do Švábska. Ukáže se, kdo je pánem střední
Evropy a kdo jen trapnou epizodou v dějinách. V tu samou chvíli
přichází zpráva, že se česká šlechta proti Přemyslovi vzbouřila. Chce větší moc
a silný panovník jí leze na nervy. Kdysi mocný král se tak musí potupně
podrobit Rudolfovi a vyrazit na zpáteční cestu pacifikovat domácí šlechtu. Nůž
v zádech, který tímto šlechta svému králi do zad vrazila, vytáhnou až
rakouští žoldnéři na Moravském poli o dva roky později. To již velký král bude
mrtvý. Česká šlechta pak zažije žně – bude si moc nakrást, kolik jen bude
chtít, bude moc plenit a pobíjet tolik svých nepřátel, kolik jen stihne. Po dva
roky. Po další dva roky České země navštíví hladomor, během kterého se vylidní venkov
i města. Ze zoufalství začnou lidé jíst nejprve kůru ze stromů, kůži
z oděvů, potom i sebe navzájem. Matky své děti, otcové slabší jedince,
soused sousedy. Ani to nebude stačit a lidé začnou požírat mršiny svých mrtvých
nešťastných druhů. Ale šlechta svou moc posílí.
Příklad z Polska
Polské království je evropským unikátem. Téměř bezmocný
král, kterému každý nový „zákon" musí schválit polská šlechta. Silná a sebevědomá
šlechta. Všude v Evropě tvoří šlechta zhruba dvě procenta obyvatel, v Polsku
deset. A ještě je tu jakási superšlechta, bohatí magnáti, kterých je poměrně
málo. Tyto dvě skupiny, šlechta a magnáti, vedou dlouhý boj o to, kdo bude mít
rozhodující slovo v Polském království. V těchto šarvátkách ani jedna
skupina nevidí, že na západní hranici se něco děje. Kdysi několik relativně
neškodných německých knížectví se spojilo do jednoho velkého státu, který
hladově hledá, na kom by si smlsl. Rusko již také dávno není tím slabým
Moskevským knížectvím, kam se dá zajet s trochu silnější armádou. Nic
z toho šlechta neregistruje, král ano a snaží se zmodernizovat armádu,
vypsat nové daně a pokusit se připravit na obranu. Šlechta ani magnáti mu však
nic z toho nepovolují, naopak dotahují k dokonalosti svou moc.
Prozření přichází pozdě – to již je z Polska roku 1772 ukousnuto na třech
stranách. A šlechta i magnáti jsou tvrdě masakrováni, král dělá štafáž dále,
jen již jiným pánům…
Je ta historie ale podivná, že? Kolikrát se stávalo, že země
schopného a silného krále upadla do neštěstí proto, protože malí mocní chtěli
mít moci trochu více. Úspěch se zde stával tíživou nevýhodou, kvůli které bylo
potřeba „zasáhnout", nebo které se muselo zabránit předem. Mocní, pokud nejsou
kontrolováni, někdy zkrátka pro spory mezi sebou přehlédnou, co se děje jinde.
Někdy již nedokážou rozlišit, že se blíží chvíle, kdy musejí nutně zapomenout
na své spory a semknout se. Nedokáží rozlišit, že nyní se již nehádají o moc,
ale že už svými spory škodí své zemi a tím i sobě. Že nyní už si moc
nezvětšují, ale že si ji vzájemně umenšují čím dál větším úpadkem. Následky pak
bývají bolestivé a tragické. Na to je, myslím, třeba myslet i v dobách,
kdy již máme demokracii a králové i šlechta jsou vzdálenou minulostí. A je
celkem jedno, koho si dnes domyslíme jako ony mocné, jestli prezidenta trvale
šlapajícího po naší pověsti v Evropě, jestli politiky neschopné domluvit se na
trvalých reformách ať už důchodového systému nebo zdravotnictví, soudnictví či
školství, jestli regionální politickou nobilitu prožírající velké peníze
neprůhlednými zakázkami systémem „já na bráchu, brácha na můj účet", jestli
aktéry polarizace politiky, kde je každý kompromis téměř nemožný, jestli ty
politiky, kteří nás v očích našich strategických spojenců dělají
nespolehlivými loutkami bůhví čích zájmů. Neměli bychom se však spoléhat na to,
že oni se nakonec nějak dohodnou, že jim dojde, že v ledasčem je už
situace vážná. Nedojde, zvláště tehdy ne, pokud budeme nečinně přihlížet, či
nečinně nadávat po hospodách či aulách.
Ve středověku, pokud se zbláznil král nebo šlechta, nezbylo
devadesáti osmi procentům populace než nečinně přihlížet a doufat, že se vše
v dobré obrátí. Neměli možnost situaci ovlivnit. My ty možnosti máme, ale
chováme se, jako by tomu tak nebylo. Co nás probere? Nebo už je nám všechno
jedno? Domnívám se, že povinností každého, kdo je nespokojený se stavem našeho
státu či společnosti, je pokusit se věci změnit. Ať už hlasem ve volbách,
vstupem do politiky či angažováním se ve společnosti. Kdo tak nečinní, ať
navždy mlčí.