Lidé chodí a každý druhý nechá něco ze své
mouky na pásu. Pokladní, pramálo zkušený kuchař, se nejprve snaží utřít ji
mokrým hadrem – ihned získá těsto, které má tu nevýhodu, že z pásu nejde
ani za boha odstranit. Nakonec se ale nemožné povede. A lidé opět chodí a chodí
a stále trousí mouku, přičemž každý nezapomene nadávat, jak je ten pás špinavý
od mouky. Tak pokladní opět utře pás do dokonalé čistoty. Za chvíli přichází
pán a než položí svou mouku na pás, začíná nadávat: „To snad není možný, ten
pás je celý mokrý. Můžete mi říct, proč je tak mokrý?"
Pokladní: „Protože jsem ho namočil."
„Jéžiši a proč?"
„Protože jsem ho čistil!"
„No to je skvělý, já mám mouku, dyť se mi
rozmáčí balení!"
„Takže se vzájemně naštveme – vy mě, že mi
zaděláte pás moukou, já vás, že se vám rozmočí obal. Co s tím provedem?"
„No to já nevim, od toho jste tady vy!"
Pokladní se pokusí doporučit jinou pokladnu: „Jelikož
tu nemám suchý hadr, můžete buď počkat, až to uschne, ale té frontě za vámi to
vysvětlujete vy, anebo jít jinam." Pán si poté přeměří ostatní, suché pokladny,
ale přece jen svou mouku naloží na tuto, samozřejmě za neustálého remcání na
promočenou mouku…
Taková klasika – pokladních málo, nakupujících
mnoho. A nakupující nadávají jako špačkové, celkem oprávněně. Jen ne těm správným
lidem, ale pokladním – ti ovšem obchodní domy neřídí. Najdou se i takové, které
během markování dvou pásů nákupu dokážou neustále nadávat pokladnímu, za
všechno ho plísnit a všelijak mu ztrpčovat práci. A tak se jednou stane, třeba
na svátek práce roku dvoutisícého čtvrtého, že ženština řve na pokladního: „Tohle
by se mi v Evropské unii nestalo!" Záhy se však pokladní usmívá a
odpovídá: „Tak vězte, že se vám to právě stalo v Evropské unii!"
Čas od času pokladní zavětří a když neomdlí
ihned ani potom (tedy po tom), chytne se za nos nebo tak něco a rozhlédne se,
co to tak pronikavě smrdí. Ale to už před ním stojí vážený zákazník, který
očividně sprchu neviděl nějaký ten měsíc, známá to obecní figurka. Zdroj svého
odéru nese v igelitové tašce, znalec poznává toluen. Ještě než zákazník
opustí obchodní dům, je hlavním pokladním požádán, aby napříště nechal podobný
náklad někde venku. Osoba se překvapivě nerozčílí ani neudělá scénu, ale
poslechne jen napůl. Takže ještě téhož dne vedoucí přivleče k pokladnímu
obecní figurku s tím, že bude odbavena přednostně, protože si tašku se
svým éterickým nákladem nechala na informacích, ze kterých musela být odvedena poměrně
rozveselená zaměstnankyně…
Některé artikly jsou přímo předurčeny pro to,
aby budily rozruch. Například kondomy. Pokladní markuje nákup muži, kterého lze
poněkud málo lichotivě označit za staříka. Na páse má také několik krabiček
kondomů. Pokladní se uznale podívá a pomyslí si něco o dobré kondici. Než
stihne ochranu namarkovat, pán se ptá:
„Prosímvás, s jakou jsou příchutí, já už
na to špatně vidím."
„Eh… s banánovou," odvětí pokladní a
přemýšlí, má-li hlubší smysl, že zákazník aroma označil jako příchuť.
„Jé, tak to ne, já bych chtěl nějaké ty
ledové. Máte je?"
Pokladní je zmaten a říká si, že pán je
skutečný fajnšmekr. „Ledové? To asi nemáme."
„To je škoda, já jiné nechci."
„Nemyslíte náhodou žvýkačky?"
„Samozřejmě."
Pokladní tedy vymění krabičky kondomů za
balíčky žvýkaček a chvíli se baví představou, jak by asi pán byl překvapen
extra velkými bublinami…
Někdy jsou chvíle, kdy je pokladnímu jeho
zákazníků upřímně líto. Obsluhuje pár, ona na pohled dáma, elegantně vnořena
v kožich a přikryta kloboukem, on v dobře padnoucím obleku. Pokládá na
pás dvě krabičky inkriminovaného zboží. Ona se na něj zle podívá a spustí:
„No to snad ne! Koukej tam jednu vrátit!"
„Ale no tak -"
„Řekli jsme si jenom ve středu!"
„Ještě v neděli…"
„Ne, jenom ve středu, vrať tam tu krabičku!"
„Ale -"
„Ne, už sem řekla!"
Muž vrací krabičku a pokladní ambivalentně
hryže se do rtu a zároveň soucitně sleduje platícího zákazníka…