Volby jednoznačně prohrála ODS, ale při zachování soudnosti – což u nich příliš nečekám – z nich nemůže mít radost ani ČSSD; obě strany co do počtu zastupitelů ztratily zhruba stejně. Obě strany považuji za víceméně stejně zkorumpované a prolezlé klientelismem, proto je otázkou, proč porážku odnesli více modří.
Proč to odnesla jen ODS?
Zdá se, že volby opět byly jakýmsi „referendem o vládě“. Korupční skandály demokratů občanských zřejmě u voličů přebily korupční skandály demokratů sociálních. Je to prosté – na vládu je zaměřena mnohem větší pozornost, než na vlády krajské, z toho vybočil snad jen David Rath. Nad to i minulost je nejen mediálně mnohem blíže u ODS (Topolánek a Dalík), než u ČSSD (Gross a Zeman).
Hlavně si ale myslím, že roli sehrál silný emocionální moment. Pokud někoho vášnivě milujete a on vás zklame, nenávidíte ho mnohem více, než někoho, koho jste tak rádi neměli. Pokud někomu důvěřujete, věříte jeho slibům, a on je zklame, o to zavileji ho potom budete odmítat. Přesně to se stalo Petru Nečasovi. ODS přebíral s pověstí pana čistého, mediálně až nesmyslně vyšponovanou, a celou svou osobní kampaň postavil na rozhodném boji proti kmotrům a korupci jak uvnitř strany, tak mimo ní.
A pokaždé, kdy měl tento svůj proklamovaný postoj potvrdit činem, udělal pravý opak – hned zpočátku vládnutí se nepochopitelně zastával Pavla Drobila, zatímco o Liboru Michálkovi se vyjadřoval jako o práskači, a vposled bez seriozního vysvětlení odvolal Jiřího Pospíšila, snad jediného ministra, který účinně omezoval korupci. Mezitím provedl ještě celou řadu „úkroků vedle“ od svých původních slibů, nemá cenu všechny vyjmenovávat. Nečas tedy slíbil rozhodný postup, lidé mu uvěřili, a nic takového se rozhodně nekoná. Najednou tak v ODS není nikdo, komu by bylo možné věřit, a proto se tak masivně volilo proti ní. Druhé kolo senátních voleb to ještě jistě potvrdí.
Mé myšlenky potvrzuje, že snad jediným členem ODS, který ve volbách opravdu uspěl, byl právě Jiří Pospíšil, a Libor Michálek, ten „nechutný práskač“, zvítězil v první kole senátních voleb v Praze.
Konec ODS?
Výsledek voleb poprvé umožňuje zabývat se otázkou, jestli ODS čeká brzký konec, utonutí v jejím vlastním zmaru a neochotě či nemožnosti čelit své vlastní klientelistické prohnilosti. Domnívám se, že možné to je. Nečasovi stále ještě nedošlo, co lidem na jeho vládě tak vadí. Prohru svaluje na reformy, přitom prakticky žádné neproběhly, a zcela oslepl vůči tomu, co jeho stranu rozkládá a rozežírá.
Ostatně, dva kraje, kde má strana snad nejhorší pověst – liberecký a jihočeský, přinesly pro ODS dvě nejhorší porážky a nemalý úspěch regionálních uskupení (které ve druhém případě zhusta složili bývalí členové strany, jmenujme Michala Doktora). Dokud občanským demokratům nedojde, že takhle to dál nejde, velmi rychle budou shora atakovat pětiprocentní hranici. A je to dobře.
Nerad bych však, aby můj text vyzněl tak, že ODS je jediná ošklivá strana u nás, kdežto ČSSD je oázou klidu a morálky. Kdepak. ČSSD sice má jistou výhodu – není momentálně ve vládě, na své vlastní průšvihy reaguje nepatrně lépe – Ratha ihned odstavila, Jaroslava Palase víceméně také, a má ve svém středu populárního Jiří Dientsbiera, nicméně má sama svých problémů více než dost a ve chvíli, kdy se buď ODS rozklíží zcela, nebo se ČSSD vyhoupne do vlády, bude to ona, kdo bude středem pozornosti. A pokud se bude ke svým problémům stavět podobně, jako doposud například v Ústeckém kraji, čeká jí podobný sešup. Zvláště, když jak jsem psal v úvodu, sama v současných volbách dost ztratila.
Co dalšího ještě volby ukázaly?
Čekal jsem, že v krajských volbách více uspějí menší či lokální strany. Ukázalo se ale, že pokud chtějí malé strany něco dokázat – a vesměs si za cíl kladou boj proti korupci – musejí se naučit spolupracovat, mluvit spolu, nevyčítat si své chyby, které jsou často nicotné oproti chybám těch, proti nimž by se měly spojovat. Nevolám tu po tom, aby vznikaly nesmyslné a nesourodé koalice za každou cenu, nicméně například u Zelených, Pirátů, SNK-ED, často i u KDU-ČSL a mnohých místních „nezávislých“ vidím mnohá pojítka, ale strany raději dávají přednost tomu rivalizovat mezi sebou, než aby spojily své síly. Obávám se, jestli jim někdy dojde, že tudy cesta nevede. Možná některé z nich jednou získají „lepší výsledek“, ale co s několika málo poslanci či zastupiteli samy zmůžou?