Reklama
 
Blog | Alexandr Csécs-Průša

Imigranti: Máme se bát?

Česká republika je zemí s největším růstem počtu imigrantů. To může být zpráva dobrá i špatná. Pokud imigranti přijdou do společnosti, která na ně nebude připravena, bude se k nim chovat přezíravě (například neúměrná administrativní zátěž a byrokratická arogance), nebude je umět zaměstnat a nebude schopna jednak pochopit jejich situaci, jednak jim stanovit, v čem se budou muset přizpůsobit oni, pak nás čekají velké problémy. Známe mediální obraz menšin ve Francii a v Německu a pokud se tématu chopí populističtí politici nebo extremistické strany, ať už komunisté, nebo dělnická strana, problémy budou velké. Ovšem, nemuselo by být jenom zle...

Se soužitím národů na svém území má český stát bohaté zkušenosti a to v průběhu celé historie. Vlastně, z pohledu dějin je anomálií současný stav, kdy naši kotlinu obýváme bez nějaké výraznější menšiny. S trochou nadsázky a s oblibou o Češích říkám, že jsme takoví voříšci Evopy. Však kdo z vás v rodině nenajde nějakého toho dědečka z Německa, babičku z Jugoslávie, pratetičku z Polska, prapředka z Francie či podobně? Kdo z vás není nositelem nějakého nečeského nebo již počeštěného jména? Sám jsem takovým voříškem; jeden můj děd je Maďar, po druhém jsem „Průša“, což znamená „Ten, který přišel z Prus/Německa“.

 

Historie plná „cizinců“

Reklama

Po celou historii byl český stát místem, kde žilo více národů. Ostatně, již Slované vedení praotcem Čechem přišli do obydleného území a s původními obyvateli se dovedli nějakým nekrvavým způsobem sžít (čímž nechci tvrdit, že Slované byly mírumilovní beránci, jak psával Palacký, to vůbec ne, ale o tom případně jindy). K tomu snad jen trochu bulvárně dodám – pokud praotec Čech viděl zemi „mlékem i strdím oplývající“, pak mléko i strdí musel někdo produkovat, tedy tu musel někdo bydlet. Tohle nám potvrzují nové i starší archeologické výzkumy. A pokud bychom šli ještě daleko před tuto dobu – první stát na našem území, Sámovu říši, zformoval franský kupec, „cizinec“ Sámo.

 

Ani středověk nebyl jiný. Pomiňme nyní, že chápání národností i státu bylo tehdy jiné než dnes. Už od nejranějších dob českého knížectví víme, že zde byla početná německá menšina. Někdy se těšila velké oblibě knížete, někdy tolik ne. V čase království to bylo stejné, němčina se navíc stala módním jazykem a mnozí čeští králové pravděpodobně mluvili více německy než česky, a to i v našem prostředí. Král Václav II. zřejmě skládal milostné básně, v němčině. A také tu byli Židé, našli bychom i několik vesnic s původně polským obyvatelstvem. Lze předpokládat, že každá nevěsta českého krále pocházející z ciziny, a to byly vlastně všechny, si s sebou přiváděla početnou družinu, která se zde usazovala. Samozřejmě, soužití tolika národů nebylo vždy bezproblémové a někdy docházelo k třenicím. Často však takové třenice nevyvolával samotný fakt, že u nás žije někdo z ciziny, ale spíše šlo o spory ve chvíli, kdy se situace v království komplikovala obecně (hladomory, porážky v bitvách, ambice české šlechty, bezvládí a podobně).

 

Němci i Židé byli našimi průvodci i v novověku, byť pravda, ti druzí byli v některých dobách vyháněni. A pokud píšu průvodci, tak je to nepřesné, byli průvodci a často i hybatelé dějin. Jako příklad uvedu stavovské povstání a bitvu na Bílé hoře – tolik oslavované vzedmutí českého živlu vedl Matyáš Thurn, který pravděpodobně ani neuměl česky. Dnes bychom ho vnímali jako Němce, tehdy byl považován za Čecha.

 

Nikoho nepřekvapím, když uvedu, že i první republika byla velmi národnostně bohatá, Němců bylo v ČSR více než Slováků. Ať si již o (ne)řešení otázky menšin v tehdejší době myslíme cokoliv, dokud se neobjevil Hitler a Henlein, německá „menšina“ se neradikalizovala. A pojem „čeští německy píšící autoři“ dalece přesahuje hranice našeho státu. Pro zajímavost, když byla v roce 1938 vyhlášena mobilizace, osmdesát procent německých Čechů narukovalo (tedy Němců s českým pasem)!

 

Máme se bát?

Cílem tohoto náčrtu je ukázat, že u nás bylo po celou dobu rušno. Je to logické, český stát byl vždy jakousi křižovatkou střední Evropy, kam přicházeli mnozí obchodníci, v lepších dobách i učenci, kudy sem tam protáhla nějaká ta nepřátelská armáda, kde se přirozeně usazovali lidé ze sousedních zemí. To vše se promítalo na národním složení obyvatelstva. Nebyl to zemský ráj na pohled, byla tu spousta problémů, přičemž víme jen o některých, ale také víme, že to tehdy fungovalo. A já si proto myslím, že by to mohlo jít i nyní, a je jedno, odkud k nám budou imigranti proudit.

 

Zatím to však nevypadá dobře. S přebujelou administrativou a zvůlí úředníků všeho druhu se potýkáme všichni a ani my se s tím nedokážeme vždy vypořádat. Jsme lidé, kteří ovládají mateřský jazyk, znají prostředí i kulturu, jak se teprve má cítit cizinec, který ani jedno z toho nemá. Ano, může mě teď kdokoli napadnout, že píšu lacině, že zjednodušuji, ale za svůj dosud krátký život jsem zažil jedno jediné příjemné jednání na úřadu, jinak jsem si pokaždé připadal jako malý školáček, který provedl něco hrozného, ať už jsem vyřizoval cokoli. A administrativa bývá většinou to první, na co imigrant narazí a s čím se dlouhou dobu potýká. Optimismem mě nenaplňuje ani současná politická scéna. Jednak se zdá, že si zatím nikdo nepovšiml, že bychom se na imigranty měli připravit, že bychom měli začít uvažovat, jaké jsou naše možnosti v jejich absorpci a jaká pravidla je nutné stanovit, jaké podmínky je nutné vytvořit. Taková maličkost – například nechápu, proč u nás dodnes není možné bezproblémově a rychle udělit české občanství úspěšnému sportovci, který by byl schopný a ochotný reprezentovat.

 

Může být spousta důvodů, proč se menšin bát, stejně jako může být spousta důvodů, proč se jich nebát, ba je vítat. A kam se to převáží je více na nás a na našem státě než na imigrantech. S menšinami to bude jako v běžném životě – pokud je někdo vyrovnaný sám se sebou, může pak navazovat normální vztahy s lidmi ve svém okolí. Pokud vyrovnaný není, má nějaké komplexy, těžko naváže normální vztah s někým dalším… a my jako stát těch komplexů, tedy problémů, máme až dost.

 

Ideální by bylo, kdyby se nám dávná a nedávná historie propojila. Z té starší, trvající od počátků našeho státu až pod dobu před sedmdesáti lety, bychom si měli vzít schopnost dělit se o naši končinu s jinými národy, žít s nimi. A naopak, myslím, že ta moderní nám přímo klade morální povinnost dokázat přijmout imigranty, kteří přicházejí ze špatných podmínek. Sami jsme něco podobného zažili (pravda, já ne). A byly jsme rádi, když jsme měli kam utéct. Nezapomínejme na to.